Chov zvířat – náš konec?

Se stále se rozvíjející a populačně se zvyšující společností se přechází na „sofistikovanější“ způsoby zemědělství (rozsáhlá mechanizace a chemizace za účelem vyšších zisků, která má dopady na životní prostředí), které se produkcí dokážou vyrovnat poptávce. V tomto článku se konkrétně zaměříme na intenzivní chov hospodářských zvířat (alias velkochov), který pod zemědělství spadá.

Trocha historie na úvod

S rozvojem technologií a vědy se začaly utvářet nové metody chovu zvířat. Intenzivní chovy zvířat (tak, jak je známe dnes) se začínají utvářet během průmyslové revoluce. Dochází zde k industrializaci a později s objevy vitamínů, antibiotik a dalších léků také k chemizaci. Vlivem těchto aspektů se začaly velkochovy rozrůstat (s postupem času jich stále přibývá více) a nahrazovat tradiční způsob chovu.

Nehumánní podmínky

V současnosti je většina zvířat chovaných ve velkochovech uzavřena do různých klecí, aby se omezil nežádoucí pohyb. Kromě toho, že jsou takto uzavírána, tak jsou ještě dopována různými chemikáliemi (od různých vakcín a antibiotik až po vitamínové suplementy), aby se uchovalo jejich zdraví – mrtvá slepice totiž vejce nesnese, to dá rozum. Suma sumárum, žijí tam v takových podmínkách, ve kterých bychom si sami sebe asi úplně nedokázali představit.

Dopady environmentálního rázu

Chov zvířat má za následek dopady na klima a životní prostředí jako takové. Se zvýšenou průmyslovou produkcí masa se zvyšují i emise (produkce masa totiž má vysoký podíl na zvýšených emisích). Dalším následkem je vysoká spotřeba sladké vody, která se pohybuje mezi 20 až 33 %. Když už se pohybujeme v těch vodách – chov zvířat má také na svědomí znečištění vod. To ale není vše. Své si pocítí i půda, která je znehodnocována a ničena (například deštné pralesy jižní Ameriky – většina byla pokácena proto, aby tam byl prostor pro extenzivní chovy z rozvojových zemí), anebo sama zvířata, z většiny z nich se kvůli ztrátě svého běžného prostředí stanou vyhynulé druhy.

Problémem extenzivních chovů (včetně těch již zmíněných) je, že se narušuje přirozená rovnováha ekosystému – problémem není ani tak vysoká koncentrace zvířat na jednom místě, ale spíš to, že nemají žádnou mobilitu. Obvykle se stáda zvířat přemisťují z místa na místo, a zanechávají za sebou exkrementy – ty slouží jako (poměrně kvalitní) hnojivo. Ve velkochovech to bývá tak, že se zvířecí exkrementy uskladňují v jámách na mrvu – a plýtvání je vždycky škoda.

Co s tím můžeme dělat aneb naše vlastní iniciativa

Jedním řešením je přechod (alespoň částečně) na spíše vegetariánskou stravu. Je to volba čistě individuální, ale také má největší potenciál na snížení emisí. Většina lidí o tomto problému neví nebo ho ignorují, a ve výsledku si neuvědomí, jaké to má následky – proto by měli být lidé v této problematice více vzděláváni, potažmo alespoň seznámeni (tady se očekává alespoň částečná iniciativa ze strany škol – problematika tam většinou diskutována není, anebo úplně minimálně), protože klíčem k udržitelnosti jsou oni sami.

Se sníženou poptávkou po mase (a dalších živočišných výrobcích) by mohlo dojít k návratu na původní metody chovu (které sice také nejsou zrovna nejekologičtější, ale pořád jsou šetrnější než to, co známe dnes).

Závěr?

Se zvyšující se poptávkou po mase se musela přizpůsobit i její nabídka, důsledkem čehož se chov zvířat rozvinul a rozšířil do takové podoby, jak ho dnes známe. Tento způsob chovu má za následek nejvyšší podíl na změnách klimatu a poškození životního prostředí. Jestliže chceme, abychom do budoucna měli přírodu, na kterou se dá dívat, tak bychom měli přejít na alternativní způsoby stravy, potažmo alespoň konzumování masa omezit.